U čarovné fefelky

do stínů poschovávám

kusy nocí a dní

těch ztracených dvaceti let

zamknu na klíč

nikomu ho nedám

zešednou prachem

pak v barvách nových dnů

zahodím klíč do krajin

mrazivých stínů

a budu litovat každé vteřiny

kterou nebudu s Tebou …

bludička tichých večerů

zakletá do srdce úderů

naivně v Tebe důvěru

má a bojí se

že se ztratíš…

jak motýl za rámem

mává si nad dávnem

a věří, že nad ránem

probudí se

zase s Tebou…

do lásky prokletá

za rozbřesku vykvétá

prchlivou nadějí

v Tebe

v posledních kouskách pocitů

k ránu vracívám se domů

plná touhy, co pálí a žije

svůj vlastní nedokonalý život

schizofrenní srdce silně tluče

o stěny třesoucího těla

vlasy se splétaj dohromady

a pak mi nechtějí nechat utéct.

jen ty oči, smutné a něčím zlomené

prosí, ať ještě zůstanu

nevím kam a nevím proč

žene mě touha stále utíkat.

Opět je tady. Chladivé jako studený dlažky. Sedím na rakvi z peří a pozoruji otvorem v jeskyni neurčito. Poslouchám jak kyselost odpadává z vodovodních kohoutků otočených na doraz. Šeď krabic z panelů je najednou k nerozeznání s apokalyptickými výjevy na klenbě. Krabičky na krabicích smutně vykukují.

Do králičího doupěte teď vlétl skrz otevřené mříže ostrý nápor šedivého sametu. Začal si kreslit po žlutých stěnách nepravidelné malůvky. Všechno bylo mrtvé a vyhaslé. Růžové kuře na kuchyňské lince se ani nehnulo a výdobytek dnešní doby s anténkou ani nezavibroval.

Nechápavě jsem se dívala přes sklo leptané malými slzami a duši jako by mi někdo sežral. Červ pochybení, co neustále hlodá uvnitř a vyžírá mi vnitřnosti.

Zkusila jsem plakat, ale nešlo to.

A ty... za devatero horami. Ukrytý někde v mlze za svým vlastním hysterickým stínem ses mi schovával a mě skrz něj propadaly ruce. Zamčený někde uvnitř svých vlastních nenamalovaných iluzí, utopený mezi svými vlastními tělními tekutinami, které jsem měla na rukou a křičela jsem. A tys mi nechtěl dát klíče.

Venku se sype déšť, ten květen je trochu uplakanej. Říkám si, že by bylo krásný být někde na vesnici a poslouchat, jak bubnuje déšť na střechu a venku roste tráva. Tady v tom paneláku to není takový...:) Ale jak říká moje babička, jednou budu mít ty králíky a dům. A když to říká ona, tak tomu věřím taky:)

Za pár dní mi začne zkouškový, ale nechává mě to ledově klidnou. Asi jsem si na ten stres už zvykla. Nakonec život bez překážet nepřináší tu možnost stanout na kopci, rozhlédnout se po údolí a říct si, že ten život stojí za to. Díky bohu za tu sílu a ty útrapy, co nás ženou pořád dál. A to, co zůstalo někde vzadu za náma v těch kopcích, to ať vezme čert. Protože vracet se znamená ztratit spoustu času a ten čas máme jenom jeden.

A ať přijde, co přijde, půjdu dál.

Mějte hezkej květen:)

Ráno mě vzbudili ptáci. Epilepticky řvali a za oknem začínal další krásnej den. Vzbudili mě, nemohla jsem spát. Vracela jsem se zpátky a přemýšlela o těch místech, který ztrácím. Jako už několik rán. Nemohla jsem spát a bolelo mě u srdce. Ráno bolí ze všech nejvíc. Pak jsem usnula a když jsem se probrala, bylo už ticho.

 

Seděla jsem v parku a poslouchala Babylon od Nohavici. Přemýšlela jsem o tom, jak jsem předevčírem stála hodinovou frontu na lístky na jeho koncert. Bylo hezky. A mě bylo nějak divně. Chtěla jsem zavřít oči před všema, mávnout a uletět všem. Udělat si pár dní volno, koukat na stromy, na trávu, na brouky, co se probouzejí a lezou ze země. Ležet na studeným poli a chodit po mezích. Natáhnout se na sluníčko a čumět do nebe.

 

Odpoledne jsem šla domů a byla jsem ztahaná, jako bych byla pryč tejden ... A viděla jsem pár, drželi se za ruce. Měli džíny a volný košile. Musela jsem se za nima otočit, vyzařovalo z nich něco krásně starýho, něco, co jsme dostali do podvědomí, když jsme rostli v lůně, něco z tý zvláštní komunistický éry.

 

Teď večer sedim u kompu a přemejšlim o tom, že jsem docela ráda, že ten blog nikdo nečte. Můžu si tu plkat úplný kraviny. Poslouchám Citrony Sílu návratů. Zpívá se tam, že se věci, lidi a lásky stále vracejí. Nějak tomu nemůžu věřit. Spíš mi připadá, že nám život akorát bere a to, co nám vezme, už nám nikdy nevrátí. Nevrátí mi dětství, moje první lásky, moje úlety, naivitu, šílenství, nevrátí mi přátele, nevrátí mi barevnej svět s housenko tramvajema, moje sny, pocit, že mi celej svět leží u nohou, nevrátí mi střední, nevrátí mi probděný noci ani zamilovaný léta. Možná se to vrací. Ale jen ve vzpomínkách, který tak bolí po ránu...

roll the dice

if you’re going to try, go all the
way.
otherwise, don’t even start.

if you’re going to try, go all the
way.
this could mean losing girlfriends,
wives, relatives, jobs and
maybe your mind.

go all the way.
it could mean not eating for 3 or 4 days.
it could mean freezing on a
park bench.
it could mean jail,
it could mean derision,
mockery,
isolation.
isolation is the gift,
all the others are a test of your
endurance, of
how much you really want to
do it.
and you’ll do it
despite rejection and the worst odds
and it will be better than
anything else
you can imagine.

if you’re going to try,
go all the way.
there is no other feeling like
that.
you will be alone with the gods
and the nights will flame with
fire.

do it, do it, do it.
do it.

all the way
all the way.

you will ride life straight to
perfect laughter, its
the only good fight
there is.

 – Charles Bukowski

Mám chuť napsat pár nonsensů … Protože můj smysl pro nesmysl je vskutku vytříbený. Takže co dělám? Umírám v záplavě jarních smradů a vůní, čelem čelně vzít na zteč jarní únavu. Není to kouzelné koukat se z okna na tu spoustu kouřových signálů na nebi (kdo ví, jakej zamilovanej blázen je stále vysílá), na prochladlé jarní záblesky, děti plácající se v sračkoidních zbytcích zimy? Magičnost hodná orientálních f(uck)írů…

Mám chuť běhat s roztáhnutýma rukama po ulici a dělat tumtududů. Ale ticho! Něco se topí ve vzduchu a brzo to dosáhne hladiny a znovuzrození strání na sebe nenechá dlouho čekat. Ale v každém začátku je hrstka malého smutku.

Miluju a maluju si pestrobarevný obrázky sladkých pevnůstek, zatímco za každým rohem na mě čeká pan Molotov. Zdálky mu mávám a beru čáru do duhové země. Láska je sebevraždené šílenství. Žiju, omámená, leštím si své okno do světa. Vábí mě to, svádí mě to tak, jako oči hnědovlasých dívek dokážou uhranout hranice věčnosti, kterou vzývám a doufám, že až zase budu klesat, spadnu do náruče. Já říkám, že dny už končit nebudou a když jo, vlahý noci budou o to krásnější …

Užijte si jaro.

Začínám se ptát, na co ty blogy vlastně jsou ? Aby si tam lidi jako já vylejvali svoje ubohý dušičky, aby tam náctiletý pipiny dávali obrázky svých oblíbených filmů a kapel, jiní naivní v dobré víře, že to nikdo nebude číst, rozdávají moudra o životě ? Včera mě napadlo, že založim blog o pozitivním myšlení. Mám perfektně zmáknutou teorii, nápady na články atd. Jedinej problém je, že tu teorii nedokážu aplikovat sama na sobě ... Takže to  asi padne..

Tak zpátky k těm bezduchým kecům ... Dlouho o tom přemejšlím a ano, můžu upřímně říct, že poslední čtvrt – půl rok je jeden z nejhorších, co jsem kdy zažila... Pravda, byly tu emocionálně horší půlroky a čtvrtroky, byly tu vlny slz, hysterie, chlastu a zmařenejch iluzí. Ale už dlouho tu nebyla taková apatie, takový prázdno, takový bloudění odněkud nikam a nemožnost někam se rozběhnout, už dlouho tu nebyla taková absence blízkých lidí jako teď. A výlet do oblasti dežavi se nepovedl. Kam to proboha jdu? Napadá mě odpověď ... Začínám si připadat jako jediný naprostý blázen uprostřed davu lidí, ze kterýho mě už nikdo nikdy nepochopí. Joo dostávám se k jádru věci, proto sem píšu ty nesmyslný žvásty. Vy si ty blogy zakládáte protože vás nikdo nechápe, co ? Nebo si myslíte, že vás nechápe ? Cítíte se opuštění. Cítíte se SAMI a nemáte to nikomu říct co ? Haháá :D

Tohle bude asi nejhorší článek, co jsem sem kdy napsala. A nejhorší je, že se mi dneska nechce přestat psát :D Ale co, třeba bude můj poslední... Třeba si založím blog o pozitivním myšlení :D Ne...  Kdoví co nám schází a kam jdem. Trosky, blázni, ty můry mezi náma, cítíte je?

 Haluzz

Pálí mě očička,

Jsem tvoje holčička

Panenka k pláči

Srdíčko vláčí.

Bolí mě hlavička

Jsem tvoje maličká.

Co do noci hádá

Koho má ráda.

Bodnou mě do bříška

Zatlačí očička

Utrhaj ručičky

Co zbude z holčičky?

:D Mějte se líp než já :D

PS: Tak mi držte palce, ať to přežiju....;)

Někdy se zdá, že je ten život úplně na hovno, co ? Malinký svět uprostřed světa a každý z nás máme jeden. A každej se snažíme najít ten správný směr. Jít lepší cestou než všichni ostatní. A přitom jsme cestu ztratili už ve chvíli, kdy jsme se narodili. Často ani nevíme, kam jdeme, co chceme, co nám vůbec schází. Člověk nikdy nebude spokojený. Možná je to dobře, protože nás to žene dál. A na cestě je tma. Díkybohu, že člověk nikdy neví, co ho čeká....

Ale přijdou dny, kdy si člověk řekne, že to přece jenom nějak půjde... A čím jsme starší, tím větší kompromisy děláme. Protože tušíme, že už to lepší stejně nebude. Možná by člověk neměl být tolik náročný. Hledat krásy v obyčejných věcech, v obyčejných lidech a vůbec. Stejně všichni jednou umřem:) To do hlavy maličko vypouští myšlenku, že je to všechno vlastně úplně k ničemu, ne? Možná že všechno vězí v tom uvědomit si to... Ale kdoví, kde je nějaká pravda. Nechám to tak jak je. A bude mě hřát malá naděje, že to možná přeci jenom půjde..

Kovová oprátka

je moje pohádka,

do níž a z níž

vracím se zpět.

Smutná a po ránu

dívám se na bránu,

do které víc

není už cest

Večerem potají

bludičky doufají,

ztrácí se však

můj snový hrad.

Roky už umřely,

vzdušné sny pozřely,

do nocích mých

podzim se vkrad.

Zdravím.

Poslední dobou jsou divný dny.

Dneska mě bolela hlava takovým způsobem, že jsem utekla z přednášky a jela k Fredymu, kde jsem prospala celý odpoledne zatímco on si barvil figurky..

Minulý týden mě trhali osmičky…měla jsem zašitou držku a nemohla jsem jíst. A nejhorší byly ty nitě, který z toho koukaly a řezaly mě do jazyka..

Jo a stal se zázrak. První zápočtovou písemku jsem napsala dobře – uteklo mi půl bodu z plnýho počtu. Je to hnusně šprťácký, ale já to považuju za zázrak.

Objevila jsem supr kapelku – Insomnium.

Přemejšlím, jestli ten blog nezruším… Stejně to tu nikdo nečte:D

Chybí mi pár lidí...

A chybí mi léto…

Ráda se miluje

Ráda jí

Ráda si jenom tak zpívá

Vrabci se na plotě hádají

Kolik že času jí zbývá

(Karel Plíhal – Ráda se miluje)

Zamrzlá

V sešlosti hledej pláč

a v umírání lásku.

Děkuješ – vždyť není zač,

za život na provázku.

Zamrzlá ve sněhu

zůstala naše láska.

Pro soucit, pro něhu

duše v ledu praská.

REF:

Miluj mě, zabij mě, odpouštěj,

lásku sraž na kolena.

Spálíš mě, raníš mě, nepouštěj

duši mou do ztracena.

Křičíš do mých nocí

ticho zoufalých vět.

Zakletá cizí mocí

už neotáčím se zpět.

Slep mi pláčem řasy,

mlať mě, nič mě, křič!

Pohlaď mi mý černý vlasy